Ukázky z poezie

 
Váhavost Kolumbova vejce

Co dřív?
Vejce nebo slepice?
Indie nebo Amerika?
Hoď si –
bílá
nebo žlutá?

(Literární noviny, 2000)

 
Smrt

Ve starobinci
je binec
Nikdo se o nic nestará
a všichni si jen bezstarostně stárnou
A všechnu starost
jako by ponechávali
smrti
Nebýt jí
tak opravdu nevím
kdo by si tu co vzal
Doufám že jednou se postará
i o moje stará kolena

(Literární noviny, 2000)

 

***

V okamžicích kdy život nabývá tvaru
který vypadá
jako bychom z něho mohli
odlévat budoucnost…
Zase jenom odezíráme ze rtů
nehybného času
před nímž
zběsile prcháme

(Tvar 2001)

 

***

život
je pouze zpřesňováním vakua
našeho bytí
surově drceného
o meze přibližnosti
veškerého nebytí…

(Tvar 2001)

 

Ženy jsou mouchy mých nocí…

hladím tě
vyklepávám dráhu pro vbodnutí
svých očí
ježíš obratle
zoufalá žebra lapají po dechu
jako mladé ústřice
poprvé políbené citronem
pichlavě zkoumám každou pihu
úzký vrata do černý rozkoše
právem sevřená strachem z mých prstů
uhlazených do chladu
opakováním
chvěješ se chloupek po chloupku
odpadáváš jak blanitá kostra
před mými slovy
ze svíravé obavy z odhalení
oholí čas každou lásku –
napjatá lýtka co neutečou
za chvíli se třepetají v tmavém vzduchu…

(Weles 18, 2004)

 

Noční tázání

Svět vleče dokola tíhu zrcadla
být tím kdo prochází
sem a zase tam temnými oky sítě
brázdou zpět bez spáření
kapky krve s jizvou na hluboké tváři
rozestupující se dotěrnou řečí:
Bylo by to žít nežít
když strach nikdy neusíná
a sotva odkopaný z pod peřiny
jak stín na stěně vždy doprovází prosící dlaně
modlitby co raší mezi chlupy klení
Je to únik skrz srdce a zkroucenou nadějí
pád do prostoru mezi sebe a zase sebe
uprostřed pukliny kudy dere se láska…

Nebo bude to jen proletět v jednom nádechu
oči zavřené sám před sebou
z hadrů prázdnoty předstírat bytí…

(Weles 18, 2004)

 

***

jak ustupuje voda tvý něhy
jazyky se mění na leklé ryby pleskající
s příbojem o vykotvené přístavní kůly
studny vystřílené do země místo hrobů
vysychají a pocestní ztrácejí vůli k putování
vše pokrývá se šupinami pouště a osleplý vítr
mlaská ač přilepený k patru bortícího se nebe

(Wagon, I/2008)

 

***

Katedrály tu jsou utkané z mraků
stehenní kosti svatých ukazují do nebe
když klečí na mořské pěně
do níž se boří sem a zase tam
bůh vší nedosažitelnosti
Olej ze smažených chobotnic stříká
a kočka průchozí časem olizuje stopy
ze hřbetů těch kteří nesou cesty
napříč vlastním dechem
Tohle všechno se vymklo původní náhodě
ve smyku skládají se dny k odlitkům nocí
v průřezu světla vynořuje se vlnivá
nestvůra s rodidly plnými tmy…

(Britské listy 3.3.2006)

 

Stala se proměna s mou duší

Na záznamníku vzkaz:
Vrať se!
Pozdě –
Už mě odnesli v krychli
pochopení
Ještě pár slov
jsem načmáral
kdyby ses tu někdy probírala
tím nepořádkem
Ve výtahu sušené ponožky
s výtažkem útěku
to ještě z dob
kdy jsem o tebe tolik stál
že mi nebylo za těžko
zmizet
a nechat se pak prosit a mlátit
Hlavně zavři okna
až budeš před odchodem
kočky sem totiž
koukají a své pohledy
vyměňují se studenou sousedkou
za misku mléka
Nechceme přeci žít v řečech
teď když už
tu nejsme snaživě navlečení
ve svých tělech
nevědomosti
Až mě vrátí
vyklopí z jehlanu prozření
budu už pro lásku
příliš pichlavý
a nechci aby to začínalo
znovu…

 

***

Blížili jsme se k sobě
po laně vzrušení
i naděje stála v pozoru
Slova nás však srážela
s prostotou Bohu oddaného
kata

(Wagon, I/2008)

 

***

přes horký koleje
pára radosti
vracíš se
nebo uléháš
dálce
do cesty?

(Psí víno 39, březen 2007)

 

Louka

jako sušené houby
vypadají
krávy pasoucí se na louce
spásají tam trávy
trávy které někde pod nimi
jedí zdechliny
hladem uhynulých krav

(Psí víno 39, březen 2007)

 

***

Štěstí neexistuje
na tomto světě…
Jen zcela nenáhodné znásilnění
ke zkáze se ubírajícího osudu
lze s pýchou nazvat
závratí
která na malý okamžik předstírá
smysl života…

 

Noc

Oči
navečer hluboké a černé
a přitom
už požírá je bělmo
dne
návratu nezvaných…

(Wagon, I/2008)

 

 

Zpět na začátek

 

ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU

 


© Martin Vokurka 2005-08