Ukázky z povídkové tvorby

 

UVEŘEJNĚNÉ POVÍDKY

 

Rozpady - kniha 9 povídek, Galén, Praha, 2008
Adopce
Kocour
Uáá
Rozpadlý
Protetika
Medikus
Společnost
Obraz
Slova
editor: dr. Jan Šulc
obálka: obraz Marka Brodského

 

Kufr z Basileje a Vrahovo dilema (povídky uveřejněné v internetovém časopisu Dobrá adresa, 10/2010)

Nohy (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 7/2010)

Převleky smrti (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 4/2009)

Léčba Medúzou (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 4/2007)

Pomoc (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 10/2006)

Modelky (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 8/2006).

Šílenství v parku (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 3/2006).

Film (povídka byla uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 8/2005).

Mince (povídka uveřejněná v časopisu Weles, č. 23, r. 2005).

Syndrom (povídka byla uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 3/2005) - dále UKÁZKA

Tma (povídka uveřejněná v časopisu Weles, č. 16, r. 2003) - dále UKÁZKA

Hajzlteta (povídka uveřejněná na webových stránkách nakladatelství Petrov v r. 2003, dostupnost nemohu zaručit).

 

UKÁZKY

 

Tma (povídka uveřejněná v časopisu Weles, č. 16, r. 2003)
Syndrom
(Celá povídka byla uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa - 3/2005)
Cesta z vesnice
(dosud nepublikovaná)

 

Tma

(ukázky)

Jeden zámek, raz, dva, druhý zámek, raz, dva; klíč se otočil nejprve dvakrát a opět dvakrát, čtyřikrát se ozvalo klapnutí a pak chvíli ticho. Jenom prudké oddychování, zvolna se tišící. Konečně. Konečně je doma, podařilo se mu to, stihl to, i když jen o chvíli. Je doma a venku se ještě zcela nesetmělo, ještě se nerozsvítilo pouliční osvětlení a přestože stíny se už začaly rozlézat, obrysy ulic, domů a stromů zatím nezmizely.

Pocítil úlevu, která se v něm rozlévala od zklidňujícího se dechu do hlavy a v příštím okamžiku do nohou. Stál ještě pořád za dveřmi a jeho cesta domů se mu dodatečně promítala před očima. Jako by až teď viděl věci, kterých si před tím nevšiml, zatímco ony ulpěly i bez jeho vědomí v paměti a najednou se na okamžik draly na povrch. Najednou se na něho řítilo velké černé auto a on se rozběhl, aby už byl na druhé straně ulice. Nad hlavou se mu mihl červený panáček a srdce se mu rozbušilo. Uvědomil si, jak podivně málo lidí je dnes v ulicích a teprve když se podíval na kaluž, ve které stál, a na své promáčené kalhoty, došlu mu, že prší. Pršelo hodně, pršelo celý týden, měl mokrý i kabát a kapky deště mu stékaly za krk a po zádech, kde se mísily s potem.

Potil se úzkostí, aby došel včas. Úzkost ho poháněla k stále většímu spěchu. Za chvíli se mu ze všech pórů těla vyřinul pot, vsakoval se do prádla, stékal po kůži a chladil se o déšť, s nímž splýval. I boty provlhly a když muž stál bez hnutí v předsíni, cítil chlad, jak se po něm rozlézá jako nějaký zvláštní přítulný, ale hladový živočich.

Už od rána měl divný pocit. Už od rána nebylo něco v pořádku, něco bylo jiné než jindy. Mnohokrát za den se zeptal sám sebe, jestli tohle je už onen den, onen rozhodující den, na který už tolik týdnů a měsíců čeká, na který čeká vlastně celý život. Den, kdy ony dvě síly se mají utkat v rozhodujícím zápase, jehož výsledkem může být nový vznik všeho nebo naopak naprostý a trvalý zánik, po němž nicota nahradí i tu poslední naději. Ten zápas se bude soustředit právě v něm; aspoň tentokrát. Možná v různých chvílích postihne všechny lidi na světě, možná, že je postihne ve stejný okamžik, který jim se bude jevit jako okamžik naprosto odlišný, protože naše časy jsou beznadějně vzdáleny a naše setkání proto často bývají jen setkáním opožděného nebo předčasného míjení. Stejnost okamžiku je stejností jen z hlediska něčeho vyššího a nikoliv nás, pouhých jednotlivců. Každý z těch zápasů bude jinak vnímán, ale každý z lidí ho nakonec v nějaké podobě pocítí, i když mu bude dávat zpočátku jiná, nesouvisející a pro ostatní zcela nesrozumitelná jména. Vždy to však bude právě tento základní zápas, zápas o všechno a o nic.

Venku je už jistě tma, přemýšlel muž. Představil si velké město, jak je pomalu, ale jistě pohlcováno obludnou černotou. Stmíváním obnažená podstata si bytí, které z ní vzešlo a které po celou dobu žárlivě střežila, vtahuje zase zpět do sebe. Tma ukusuje nejprve špičky věží gotických a barokních kostelů, vsouká do sebe jejich klenby a nakonec se pustí do jednotlivých domů a domků, vtrhne do jejich místností, do každého jejich kousku a tam se spojí s tmou, která v nich den po dni přebývá zavřená ve skříních, spížích a krabicích.

Ta noc je už tady, řekl si muž. Ta noc… Teď se na něho valila odevšad. Z každého rohu, z každého kouta, z oken… Naštěstí rozmístil lampy, aby svítily do všech záhybů, v nichž by se mohla tma rodit. Naštěstí zakryl okna, aby tma zvenčí nemohla do pokoje proniknout. Celý pokoj pokryl černými dekami a závěsy, do nichž se tma nemohla vstřebat, a sám chodil oblečen jen v tmavém, aby ani do něj se tma nevsákla. Vyplnil rohy místností a zaoblil je, aby se do nich tma nemohla zadřít.

Připravoval se na tuto noc už dlouho, celé měsíce trpělivě vymýšlel, jak nejlépe se tmě ubránit, studoval každý sebemenší detail, vykonal stovky experimentů. Věděl, že tma se dere do pokoje zvenčí, z nekonečného cynického vesmíru a současně chápal, že tma vzniká i uvnitř u něho v pokoji. Stejně jako zloba, která na nás současně dosedá, neviditelná a přesto pronikavá, ze světa ostatních lidí a zároveň vzniká i v nás samotných. Kousky po kousku přidávají se obě zloby a obě tmy jedna k druhé a s úporností nás rozežírají.

Muž nedůvěřoval paprskům vycházejícím z lamp; věděl, že ho zrazují a spolčují se se stíny. Bizarní tvary stínů jsou loutkami, za něž tahá světlo. Hrají si na pravou skutečnost, z níž má jít hrůza, rozlézají se po pokoji, po stěnách, po podlaze a nakonec mizí v nás. Noc po noci se pro něj stíny takhle obnažovaly, den po dni delší, den po dni sytější a pokaždé bizarnější, strašnější. Stíny věcí a jeho vlastní stíny – připomínky noci i za dnů nejslunnějších, stíny stvořené právě světlem, které marně vede svůj boj, do něhož samo vkládá od samého počátku semínko nezdaru. Drobná vítězství se vždy odehrávají na hraně věčného prohrávání. Je to zápas, v němž každý z protivníků je zároveň součástí svého soupeře, je v něm vrostlý a tvoří jeho kostru, bez níž by se oba zhroutili.

Muž, který převlečen vypadal ještě hubenější a vychrtlejší, než když nasoukán do kabátu běžel ulicemi o závod s otáčející se zeměkoulí, se vrátil z pokoje do kuchyně a usedl za stůl, na nějž dopadala světla z desítek lamp a lampiček. Do bílého světla se mísily odlesky modré, červené a zelené z kouliček, které patřily na vánoční stromek. Chvíli seděl muž zcela nehnutě. Kuchyň byla nepatrnou bublinou valící se vesmírem, který tlačil na její stěny, doléhal na její okno a muž, jehož sluch byl nesmírně citlivý, slyšel ohlušující hukot, před nímž si musel chránit uši oběma pěstmi, aby mu nepopraskaly bubínky. Srdce se mu opět rozbušilo. Zvedl se, čtyřikrát přešel kuchyni podél její delší stěny a zastavil se před lednicí. Ozvalo se cinknutí skla, zabublání tekutiny a pak muž seděl u stolu se sklenicí po okraj naplněnou chladným bílým vínem. Sklo se orosilo, do mlhy kreslil muž prstem podivné obrazce. Až po chvíli se poprvé napil. Rychle spolykal několik drobných doušků. I tak do něj vniklo trochu tmy, jako pokaždé, když byl nucen polknout.

Proto pije pouze bílé víno, nic jiného, než bílé víno, po celý večer a po celou noc. Jak je to dávno, kdy naposledy pil třeba černou kávu. Srdce mu po ní bušilo ještě víc, než před malou chvílí, když k němu dolehl z dálek hluk všehomíra, a navíc s každým jejím douškem mu do těla vnikalo tolik tmy, tolik černoty, že sám jeho žaludek se začal vzpírat a několikrát dokonce tu tmu vytlačil zpět.

Nedaleko skleničky leží štos papírů a tužka. Papíry jsou sněhově bílé, netknuté, hladké. Každý den jich několik ubude. Každý den se několik zcela zaměnitelných listů stane na malý okamžik něčím nezastupitelným na tomto světě, něčím zcela ojedinělým, sdělujícím v danou chvíli něco výjimečného. Každý den se několik z nich pokryje slovy a větami, oddělovanými interpunkčními znaménky a malými hlty bílého vína. Muž píše dopisy. Černá náplň jeho tužky se dotýká papíru a ubírá z něj jeho bělost. Tahy skládající se do srozumitelných slov a vět se linou po papíru, nabírají na významu – jsou zkroucenou a křehkou hranicí světla a stínu, do níž se promítá nekonečná škála šedi našeho bytí. Tenká kulička tužky balancuje na rozlehlé bělosti a navždy ji proměňuje v existenci významu, byť jen prchavého.

Muž píše každý den stále stejné dopisy. Dopis z dneška je k nerozeznání od dopisu ze včerejška; rozdíl mezi ním a dopisem z před měsícem je rozdílem tun vody, které se prosákly do země a které se z ní zároveň vypařily, je rozdílem životů, za tu chvíli rozmělněných smrtí. Ty dva dopisy, kdyby bylo možné je porovnat, by byly k nepoznání, jako by je psal někdo jiný.

Muž psal podivný dopis ženě. V duchu ji pro sebe nazýval Lucií a samo její jméno mu bylo světýlkem v temném bludišti touhy, tajnou spojovací chodbou jeho bytosti s chaosem světa. V té chodbě jako by beznadějně uvízl a marně hledal cestu tam nebo zpět. To jméno bylo jediným, co mu zbývalo, a byť už bylo pouhým slovem (ovšem slovem na konci své cesty, obtěžkaným pamětí, nikoliv slovem, jež by mohlo ještě cokoliv slibovat) upínal se k němu vší silou svého podivného poznání. A přece to jméno se nikde v dopise neobjevovalo, bylo vždy jen v jeho myšlenkách a představách, z nichž nikdy nepřekročilo strmou hranici k marnému pokusu o jinou a novou existenci a neocitlo se tak na papíře. Vlastně ani to není tak docela pravda. Někdo by na těch bílých listech nečetl nic jiného než to jméno: Lucie, Lucie, Lucie… Jenže to jméno tam bylo nepostřehnutelné. Nemohlo se na papíře octnout viditelně, protože by se stalo jen svým stínem, jako cokoliv napsaného a stvořeného se stává ihned pouhým stínem ještě panenské naděje, která se dosud nesetkala s hrubou rukou stvořitele.

Moje, moje, milovaná moje, píše muž, tvoje podoba mě navštěvuje každý den, skládá se znovu a znovu z nekonečného prostoru kolem mne, vynořuje se ze zamlžených obrysů, v něž se pro mě proměnil celý svět. Tvůj obličej, tvoje chůze, tvoje nehybnost i tvoje pohyby… Jak prchavá krása, jak naléhavá a současně jak plachá. Chtěl bych tě zadržet aspoň na chvilku, chtěl bych se tě dotknout – proč tedy nezpomalíš svůj zánik na malý okamžik, proč nezazáříš aspoň o několik minut déle. Tolik žen podobných právě tobě potkávám každý den, den ze dne jsou ti víc a víc podobné, a tak věřím, že se blíží onen okamžik, kdy potkám a uvidím znovu tebe. Proč jsi tak zářila, když jsi ještě byla se mnou, zatímco nyní, když tě pohltila tma, musím na svět hledět skrze černotu tvého nebytí. Jaký byl smysl tvé existence, podivný smysl, když vypálil na tomto světě kus prostoru a času, které se už nikdy nezajizví a které rozštěpeny tvou existencí budou navždy vlát odděleny a mezi svými nestejnými polovinami budou drtit moje dosud živé vědomí?

Moje, moje, píše muž dál, tak moc, jak jsem si jist, že tě znovu a brzy zase uvidím, tak stejně mocné jsou i moje pochyby o tvé předchozí existenci, tak těžko dokazatelné. Rozlišit mezi tvými pohyby minulými a budoucími, mezi těmi, které na okamžik rozechvěly vzduch tohoto světa a těmi, které rozechvěly mlhovinu mé představivosti, snad vůbec nelze. Nenacházím žádná existující slova, kterými bych byl schopen vyjádřit to, co se vlastně stalo nebo stane. Zemřela jsi? Nenarodila ses? Žiješ kdesi na neznámém místě a máme se teprve setkat nebo snad žiješ ve zcela jiném světě, který se toho našeho nemůže nikdy dotknout, ačkoliv mezi oběma prochází podivné záření něčeho tušeného a nezřetelného? Prozradíš mně to, prozradí mně to vůbec někdo nebo to zůstane jednou provždy dusivým tajemstvím přikrývajícím mou existenci jako tučný škraloup mléko ve sklenici?

Psal dál, stránka za stránkou se pokrývala černými vlnami jeho písma. Sklenka bílého vína se vyprázdnila a muž ji znovu dolil. Na dně láhve zbylo trošku vína, ale muž sáhl do přihrádky a vytáhl z ní novou litrovou láhev stejné laciné značky a nožem odřízl její plastový uzávěr. Vrátil se ke stolu. Další slova se snášela na bělavý papír. Jeho písmo bylo čím dál tím víc neuspořádané a vzrušené, vlny vět a slov se mohutně vzdouvaly a v příboji dorážely na hranici světla a tmy, z níž se pokoušely oddrolit aspoň malý kousek. Černé vlny slov na sobě přinášely bělavou pěnu vzrušení, které sílilo s postupující opilostí vnikající do každé buňky jeho těla. Druhá sklenka v něm zmizela mnohem rychleji než ta první.

První dopis se chýlil ke konci. Popsané stránky se hromadily na jedné straně stolu a na těch posledních byla sotva polovina slov než na těch, které napsal hned zpočátku. Uprostřed jedné věty náhle přestal, aniž ji dokončil, aniž udělal tečku nebo se podepsal, jenom shrnul popsané papíry na jednu hromadu, pokoušel se ji vyrovnat, ale ruce ho neposlouchaly, a tak listy papíru zůstaly pomuchlané a přeházené. Bez podpisu, bez zakončení, bez pozdravů. Chvíli odpočíval, maloval do zamlženého skla nové obrazce, upíral své oči do četných ohnisek žárovek a světýlek. Bylo naprosté ticho, ani čas se neodvážil narušit tuto chvíli a zůstal kdesi mimo, kde se mezitím točil o to rychleji. V místnosti vznikalo bezčasové vakuum, které do sebe – za malou chvíli – s varovným zasyčením vcucne netrpělivý čas.

Muž vzal nový papír, trochu pedantsky (v rozporu s opilostí) ho uhladil na stole a začal znovu psát. Písmo bylo opět malé a spořádané, poklidně se vlnilo po bělavé hladině.

Když se podíval na hodiny (staré kuchyňské hodiny z doby, která patřila něčemu a někomu docela jinému), zaplavila ho zima. Úhel mezi ručičkami byl úzký a obě ručičky se blížily dvojce. Jedna poháněla tu druhou, jedna před druhou prchala. Mezi sebou svíraly a rozevíraly drcený čas.

Muž cítil, jak z něj opadává napětí a místo něj se vrací obvyklá únava. Měl slabé nohy, točila se mu hlava a v každém pohybu cítil nesmírnou obtíž. Oči pálily a kolem žárovek naskakovaly barevné kruhy jako duha. Na stole ležely papíry, které poztrácely během jedné maličké chvíle jakýkoliv smysl. Spojení, které existovalo mezi slovy na těchto původně bělostných papírech a slovech v jeho mysli a v jeho snech, se přetrhlo a oba konce se hned svinuly samy do sebe; žily si dál svůj život, který neměl pro ten druhý už žádný smysl. Muž začal pochybovat – ba cítil to skoro jasně, jenže by si to v tomto okamžiku nepřiznal ani ve skrytu duše (ta chvíle měla teprve přijít) – že tato noc byla opravdu ta pravá, rozhodující, i když se té skutečně rozhodující blíží. Vlastně i v této noci byly chvilky, které byly nerozeznatelné od chvilek, z nichž bude celá složena i ta noc rozhodující; jen jich bylo dosud málo, i když mnohem více, než v nocích předešlých. Těchto chvilek přibývá geometrickou řadou, a tak vůbec není nepravděpodobné, že tou rozhodující nocí bude právě ta zítřejší. Muž se znovu podíval na hodiny a trošku se lekl (každý den – nebo spíše noc – se takto lekal o trochu více); byly tři hodiny. Na spánek zbývá pár hodin a po noci čeká zase zítřek s urputným během o čas. Každá únava je tak trochu černým paprskem vnikajícím do člověka a kradoucím z něj maličké kousky života.

Muž vzal skleničku od vína a vypláchl ji studenou vodou. Shrnul všechny popsané papíry a roztrhl jejich tlustý štos v polovině. Totéž udělal s těmito polovinami a pak čtvrtinami. Pod jeho rukama ležela hromádka malých papírků, které by ještě mohly dávat smysl, kdyby je někdo složil zpět. Rozpad významu v nich byl započat a původní stvoření se rozmělňovalo na desítky dalších, navzájem už vlastně nesouvisejících ničím jiným, než významem zřetelným pouze z pohledu svévolného tvůrce. Jenže i ten po nějakém čase na původní smysl zapomínal (do mysli se mu draly významy jiné, a ty překrývaly a ohlodávaly ten původní), vymýšlel si už stvoření docela nová a nestaral se, kde jsou jednotlivé části toho původního, části, které by mohly svědčit o něčem, co by se dalo nazvat pravdou. Muž nabral do dlaní útržky papírů a naházel je do obrovského koše na prádlo, který měl schovaný pod stolem a který už byl plný roztrhaných papírů z minulých nocí. Ty dnešní se do nich ponořily, muž celým obsahem koše zamíchal a ponořil do něj své ruce, aby přeházel, co se dalo.

Celá povídka byla publikována v časopisu Weles, č. 16, 2003

 

Zpět na začátek

 

Syndrom

(ukázka)

Zpočátku nemohl nikdo tušit, že to není obyčejný člověk, bezvýznamný pacient, tuctový ubožák, jakých se po nemocnicích a kolem nich potloukají tisíce. Stačí nahlédnout do chorobopisů, prolistovat statistiky nebo si najít čas a vrhnout zrak do pitevních protokolů a hned vidíme: všichni lidé, od dětství si tak podobní ve svých životech, zůstávají stejně všední i ve svých nemocech, které z veškerého lékařského a vědeckého hlediska jsou natolik nezajímavé a banální, že i umírání, k němuž vedou, je nakonec taky takové.

Na pokoji číslo dvacet sedm ho nikdo neznal. „Tady máte postel, pane Tomeš”, řekla tlustá sestra, když ho dovedla k druhé posteli u okna. Několik párů očí se na něho lhostejně podívalo, ale muži hned zase hleděli zpátky do prázdna. Jeden sotva zvedl oči od erotického časopisu, zatímco pohled jiného se nedokázal odtrhnout od vlastních žilnatých rukou, zakončených obrovskými kulatými nehty. Tomeš si mužů stejně nevšímal. Pomalu si rozložil na postel věci, které přinesl v igelitové tašce, a pak je pečlivě začal ukládat do nočního stolku. Mýdlo, pasta, zubní kartáček a laciné věci na holení se ocitly v šuplíku, zatímco role růžového luxusního toaletního papíru zůstala viditelná na spodní poličce stolku (vždycky si nosil svůj, ten nemocniční – pokud ovšem vůbec nějaký byl – mu připadal příliš hrubý). Když konečně skončil, rozhlédl se po pokoji a jako by to byl on, kdo si až teď všiml ostatních pacientů. „Jmenuji se Tomeš.” Obcházel jednotlivá lůžka a pokaždé s podivnou obřadností zopakoval: „Já jsem Tomeš.” U poslední postele navíc dodal: „Tady jsem taky jednou ležel”.

Byl to čtvercový pokoj s jedním velkým oknem na severozápad. Stěny byly bíle vymalovány a v dolní polovině natřeny béžovým latexem, který se na mnoha místech odloupal do fantastických map. Do pokoje svítilo slunce jen chvíli během dne a deštivé počasí, které toho roku ne a ne přestat, přinutilo pacienty, aby měli celý den rozsvíceno. Vedle dveří byl stůl, u kterého jedli. Někteří si však raději brali jídlo na noční stolek. To by Tomeš nikdy neudělal. Jakmile se na chodbě ozvalo cinknutí termosů a první nadávky zřízenců rozvážejících v nich obědy a večeře, hned vyskočil z postele, obřadně si přes sebe přetáhl modrý župan, opět ho i na sobě pečlivě uhladil, převázal šňůrou, která měla sloužit jako opasek, a už si sedal ke stolu a vyčkával někdy třeba i deset patnáct minut, než se rozlétly dveře a pomocnice z kuchyňky přinesla první talíře polévky. Nakláněl se nad kouřícím talířem a srkal polévku, až mu stékala po bradě. Na talíři po něm nezůstal ani kousek masa, knedlíku nebo brambory, nenašli byste tam ani zrníčko rýže. Vše bylo vytřeno do poslední kapky. Ostatní nad tím jen kroutili hlavou.

Nikdo dosud nechápal, jak vzácného člověka před sebou mají. Mohlo jim to dojít v den velké vizity. Už večer před ní se Tomeš vysprchoval, pečlivě oholil a převlékl do čistého pyžama. Na levém zápěstí se mu zablýskl tlustý stříbrný náramek.

„Vy jste ale frajer,” řekl pacient s nehty jako hodinová sklíčka, „takovej velkej náramek, to je pravý stříbro?”

Tomeš si oblékal kabátek od pyžama a nic neříkal. Jako by otázku neslyšel nebo na ni nechtěl odpovídat. Teprve když si zapnul poslední knoflíček u pyžama, vyhrnul si levý rukáv, rozepnul náramek a ukázal ho sousedovi.

„To tam máte krevní skupinu?” zeptal se muž, když mu Tomeš zacinkal náramkem před očima.

„Kdepak, to mám kvůli tomu, aby mě odvezli sem do nemocnice nebo dali vědět panu profesorovi, kdyby se mi něco přihodilo.”

Začal s náramkem obcházet ostatní pacienty a každému z nich ho strčil před obličej.

„Vůbec nejlíp by bylo, kdybych byl pořád tady v nemocnici. Abych tu umřel. Nebo abych umřel na ulici, v hospodě, na nádraží, v autobuse, prostě někde na veřejnosti. Jenom ne doma, tam ne. Nesmím umřít sám doma, to by bylo to největší neštěstí.”

Nikdo se na nic nemusel ptát, protože Tomeš hned pokračoval.

„Žiju sám a kdoví jak dlouho by trvalo, než by mě někdo našel, kdybych umřel doma. Moje tělo si totiž po smrti zamluvil pan profesor. Potřebuje na mně vyzkoumat spoustu věcí. Proto chodím co nejvíc ven, doma jsem nerad.”

Pak ještě dodal: „A taky o tom mám takovou poznámku v občance.”

Muži to stejně nechápali a pokud se snad chtěli na něco zeptat, tak na to rychle zapomněli, když se otevřely dveře a vešla mladá sestřička Hana s teploměry. Sledovali dívčí tělo, jak proplouvá a vlní se mezi postelemi, a Tomeš jim byl ukradený.

...

 

Celá povídka byla uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa (3/2005).

 

Zpět na začátek

 

Cesta z vesnice

Petr Hron usínal. Slabé světlo ze stropu i tma s mléčnými oblaky mlhy, do níž se s drkotáním zanořovali, ho uspávaly.

Je nevyspalý a to nevyspání trvá už celé týdny. Zlepšení je přitom v nedohlednu. Nehoň se, odpočiň si, říkávala mu matka. Jenže teď je jeho život dávno v rukou někoho nebo něčeho docela jiného.

Okolo něj taky spali. V tomhle vždycky zpožděném a zapařeném autobuse musel každý hned usnout, aby mu nebylo na blití.

Probudilo je troubení. Vezu lidi! Řidič se vyklonil a křičel na kamion, který mu blokoval cestu. Kecáš, kašleš na lidi, řekl si Hron, který před chvílí viděl, jak řidič ujíždí někomu, kdo se opozdil ještě víc než autobus. Temná, klátivá postava na okamžik vystřižená ze tmy se zase zpět do tmy rozpadla. Hron řidiče dobře znal, brunátného humanistu za volantem. Jezdí tady už pěknou řádku let, pamatuje si ho ještě jako kluk. Byl to známý jeho otce.

Jeho otec; zase se mu připomněl. Uviděl jeho obličej i shrbenou postavu.

Otec byl hladce oholený. Byl pyšný na svou hladkou tvář jako nějaký puberťák na první vousy. Po týdnu se zase oholil. Oholil! V levé ruce křečovitě svíral štětku namočenou v pěně a pravou mu drželi, aby nepřekážela. Bratranec Honza mu dlouhými tahy přejížděl po tvářích.

I když na chvíli otevřeli okno, páchlo to v pokoji močí. Nevětrali moc často, aby se otec nenachladl. Vpadlý hrudník bylo možné naplnit jedním malým nadechnutím. Jeden studený nádech a dostal by prý zápal plic. A to by byl konec.

Autobus se zase rozjel. Ještě chvíli se předchozí vzrušení vsakovalo do houbovité únavy.

Hron už nemohl usnout. Vyndal z tašky obálku, roztrhl ji a rozložil si na klíně dva listy papíru. V chabém světle se pokoušel číst. Od slov mu však myšlenky prchaly zpět k předchozím dnům.

Čím víc se vzdaloval od Odměřic, tím větší lehkost by měl cítit. Za pár minut město, pak vlak a konečně zase Praha. Jenže cosi jede s ním. Sevřel listy papíru mezi koleny a mnul si navzájem prsty obou rukou. Určitě si to celé jen namlouvá.

Měl by myslet na něco příjemnějšího. Na minulou noc, nejspíš. Jenže právě na tu by taky chtěl zapomenout. Nač má proboha myslet, přikován k sedadlu ploužícího se autobusu?

Chci to, chci to, šeptala stále rychleji. Rychleji a hlasitěji. Přestala dbát na opatrnost a do řeči, tvořené dosud jen hbitými pohyby jazyka a jeho nárazy o patro, se přidaly první hlubší záchvěvy vycházející z hlasivek. Před kým by taky měla být opatrná? Starý Hron o ničem neví. Výdech rozezníval dvě struny zakotvené na brnění chrupavek a hlas byl stále sytější. Bylo to neovladatelné. I on už byl vzrušený. Nebylo nic platné, že se tomu bránil, ani to, že si minulou noc, už několik týdnů pryč od manželky, sám přivodil tři vteřiny slasti. V tomhle domě, kde se mu vzpomínky nabízely samy, to bylo snadné. Dospívání, vzájemné osahávání s přerostlými spolužačkami a překvapení, která tehdy překotně vyždímala jeho vzrušení.

Hron pochopil, že nečte a číst nebude. Jenom převrací dva listy dopisu sem tam, pořád dokola.

Autobus stál.

Řidič zase nadával. Mlhou probleskovalo modré blikání majáků. Havárie. Z venku doléhaly vzrušené hlasy.

Když se s Magdou vyspal, cítil hlavně výčitky. Vždyť to byla přítelkyně jeho bratrance Honzy. Honza mu nikdy nic neudělal. Občas asi něco udělal Magdě. Pil, nadával, byl věčně bez koruny. Ačkoliv byl mladší než Hron, vypadal staře, opotřebovaně. Jako by to byl on, kdo je nemocný.

Hron pocítil záchvěv radosti. V tomhle polospánku je tak snadné jedno zaměnit za druhé!

Řidič vypnul motor. Najednou bylo všechno slyšet. Každé zakašlání, každé šustnutí.

Jak dlouho to bude trvat, ptal se někdo.

Hron se díval ven, ale nebylo nic vidět. I když dlaní otřel zarosené sklo, nevynořilo se nic jiného, než mlha a obrysy stromů. Začínalo svítat.

Nemá svítání rád. Všechno špatné v jeho životě se událo v rozmezí těch pár hodin. Mezi čtvrtou v létě a osmou v zimě. Všechny špatné zprávy, mizerná rozhodnutí, rozchody… Určitě i ten třes pocítil poprvé za svítání.

Sakra, nemůžou nás nechat projet!

Někdo se postavil a nadával. Řidič byl teď kupodivu tichý. Asi proto, že z nich měl nejlepší výhled, a tak věděl, co se stalo.

I Hron si říkal, co se asi stalo.

Byl by radši, kdyby se včera nestalo nic. Překvapený však nebyl. Chodili kolem sebe jako dvě lačné a hladové šelmy. Honza nebyl doma. Skoro nikdy nebyl doma. Kromě oholení Hronova otce, svého strýce, u něhož s Magdou bydleli, se ani neukázal. Magda čekala do noci, ale nedočkala se. Včera a asi ani mnoho dnů před tím. Změnil se, říkala Hronovi, zatímco ho hladila na břiše. Nebylo to pro ni lehké. Cizí dům, cizí stařec, samota. Starý Hron jí dával zabrat. Praní, vaření, tíživá nemoc. Cena za bydlení zadarmo ve studeném vlhkém domku byla příliš vysoká. Radši si najdu práci, říkala Hronovi a ruka jí sjela do jeho klína. Jí ta noc naplnila nadějí, prý. Říkala to. Ve městě si zkusí najít nějakou práci, i když v tomhle zapadlém kraji o pořádnej flek nezavadíš. Ani tu nevede pořádná mezinárodní silnice, na kterou bych se mohla postavit, řekla hořce.

Hron se dlouho nemiloval. Rozchod s manželkou se zdál nevyhnutelný. Už byli prakticky od sebe. Není to jenom kvůli jeho četným nevěrám a jejím milencům. Hron má strach. Má strach ze svého třesu a občasné slabosti. Hlavně však má strach ze své bezmocnosti. Bojí se, že jednou, možná brzy, bude úplně odkázán na druhé. Marcela se mu pak pomstí i za to, co se nestalo.

Když poprvé přišla na jeho nevěru, křičela na něj. Už se mě ani nedotkneš. Jestli to musíš mít, tak si to udělej sám. Tady a teď. Ale ne se mnou. Svlíkni si kalhoty a udělej si to. I já mám milence, já mám taky jinýho chlapa, abys věděl. Možná.

Několikrát se to ještě opakovalo. Pak už jí věřil. Proč se on sám tedy nezastavil, proč si neřekl dost? Už když se kdysi dávno objímal ve vlaku se svou první láskou, přistihl se, že zatímco ji líbal a jeho ruka šátrala po dívčině těle a snažila se dostat co nejblíže k jejím ňadrům, on po očku hleděl na jinou ženu, která seděla nedaleko od nich. Překvapilo ho, že se pohoršeně neotočila, nýbrž jeho pohled opětovala. Pár měsíců na to by si už dokázal najít příležitost, jak ji oslovit. Tehdy ještě odvrátil svůj pohled a obličej skryl do trička a vůně dívčího potu. Zašeptal pár zamilovaných slov.

Proč mu tehdy ani později skrytí obličeje do známých vůní nestačilo?

Probralo ho startování motoru. No konečně, pronesl někdo. Hron se poprvé pořádně podíval na svého souseda a zjistil, že to mluví on. Starší muž mu byl povědomý. Jistě někdo z Odměřic. Nepátral však v paměti. Za Odměřicemi už dávno udělal tlustou čáru. I když se tam občas vracel, spíš ze zvyku a občasného záchvatu sentimentality, od smrti matky se tu opravdově o nic nezajímal. Teď o otce, umírá přeci, ale nebyly jeho návštěvy tak trochu kvůli Magdě?

Neznámý muž mu dokonce něco říkal, ale Hron ho nevnímal. Nakonec mechanicky pokýval hlavou. Radši. Pohled mu sklouzl k nohám. Uviděl jednu stránku z dopisu. Druhá dosud ležela na klíně, ale i ona se snesla na zem. Hron se shýbl, aby oba listy sebral. Najednou to zase cítil. Prsty se mu třásly jako neklidné nůžky. Napnul veškeré úsilí, aby se mu podařilo uchopit jeden z papírů do ruky. Neudržel ho. V prstech měl křeč. Musel se zase narovnat a chvíli počkat. Za pár vteřin to přešlo. Sehnul se ještě jednou a oba listy sebral.

Je to z přetížení, ze stresu, opakoval si. V autobusu jsem si přeležel prsty. V téhle rachotině by nebylo divu. Navíc sem táhne. Nemůže věřit tomu, že by to byla ta nemoc.

Jeho matce nebylo ani padesát, když umřela. Nemoc s podivným a nezapamatovatelným názvem může postihnout děti nemocných osob s pravděpodobností padesát na padesát. Dostavuje se v stále mladším věku, v každé generaci udeří o pár let dříve. Šplhá tak stále blíže ke kořenům, až se tím sama zahubí. Jednou udeří příliš brzy. On děti nemá – s ním by umřela i nemoc.

Hronův otec nehybnou matku odložil do ústavu. Hron byl tehdy na studiích; párkrát ji navštívil a najednou byl konec. Třesoucí se vyhublé ruce nadobro znehybněly. Byly to ty samé, které ho hladívaly? Proč se člověk rozplývá nad změnami v přírodě, nad tím vším běsněním ročních období, květ, plod, žlutý list, a nedokáže stejné změny pochopit sám u sebe? Byl by nějaký nezúčastněný pozorovatel nadšen, kdyby viděl, jak se lidé proměňují a končí jako ochrnuté trosky? Je takovým pozorovatelem Bůh – ne, na tuhle hru Hron nepřistoupí, při slově Bůh cítí něco jako zatuchlinu vyčpělých kulis a vlhkého odměřického kostela, kam ho matka jako malého vodila.

To jen čas mu ukázal, jak může roztrhnout život a jeho dva nové kusy zase nečekaně spojit do kruhu. Na to Boha nepotřebuje.

Bylo by to s ním taky tak rychlé? Nebo by každý den byl jak týden, jak měsíc? Neví, jak dlouhé to připadalo jeho matce; mezi jeho návštěvami uběhly vždy týdny. Pro něj pár mejdanů, zkoušek, milování…

Pohlédl opět na dopis. Ruce se nechvěly, ale pro změnu se teď rozsypalo písmo. Díval se na text a nebyl v něm schopen rozeznat jediné slovo. Nic nedávalo smysl.

Radši se podíval ven. Právě míjeli místo havárie. Ve světlající mlze se černalo velké auto. Dva muži z jeho zadních dveří vyndavali cosi dlouhého a těžkého. Pohybovali se pomalu, jako ve snu, pohyby jako by byly přerušované cáry mlhy. Mátožné svaly měly co dělat, aby neznámý předmět udržely. Hron v něm poznal rakev a první co ho napadlo, bylo proboha, jak ji dostanou zpátky i s tím nebožtíkem. Těla funebráků byla jako ze špejlí a chvílemi mizela za špinavými záclonkami v autobusu.

Všichni ztichli a hleděli na dva černé muže zápolící s rakví. Vozovka byla pokrytá ledem. Jeden z mužů uklouzl a rakev začala padat na zem. To však už i konec autobusu předjel pohřební vůz a řidič přidal plyn. Nikdo neviděl, jestli rakev opravdu spadla. Někteří se však do poslední chvíle ohlíželi a pátrali v mlze, tolik toužili dozvědět se, jestli ta rakev spadne, ale viděli nejvýše pár modrých bliknutí – a pak už nic.

Hron se opřel o okno. Chladné drncání skla probíhalo zdánlivě až do mozku. V polospánku, který byl nekonečně vzdálen opravdovému usnutí, přemýšlel, jestli by takové vibrace nebyly tou nejlepší léčbou. Probudit mizející buňky v mozku, milión po miliónu…

Jeho matce nic nepomohlo. Pokud jsi tu nemoc taky dostal, slyšel Hron otce, tak to nebude ode mě, sice jsem se o tebe tolik nestaral, ale zato v našem rodě žádná nemoc nebyla, jenom trošku děvkařství a sem tam nějaká ta sklenička navíc. Otec teď taky umírá, ale je to jiná nemoc, i když – jaká ironie – vypadá podobně. Kdyby byl při smyslech, uvědomil by si to?

Otec mu nic takového neřekl, ale byl by toho schopen. Jenže teď už není schopen ničeho. Hron neví, jestli ho otec ještě poznává. Nedokáže už ani komandovat, ani odsekávat či pronášet své jedovaté poznámky. V pohybech otcova těla je však pořád něco nesmlouvavého, Hron to viděl na té ruce se štětkou na holení.

Autobus s kvílením směřoval po úzké silnici k městu. Hron držel v ruce dva listy z dopisu. Písmena se vrátila na své místo a spořádaně se složila do slov. Byla velká, čitelná. Sotva se na ně Hron podíval, pocítil zase jemné chvění v prstech. Rychle je proto zastrčil zpátky do obálky. Nevěří, že ten třes je ta nemoc. Je ještě docela mladý a je jenom příšerně unavený. Ze všeho. Z práce, dluhů, hrozícího rozvodu. Z umírajícího otce. A teď ještě to s Magdou.

Konec konců, možná by se mohl nechat vyšetřit. Geneticky otestovat. Dneska to je přeci možné. Kdyby jednou chtěl mít děti, měl by to vědět.

Nesmysl. Další malý Hron. Nebude opakovat chybu svého otce. Tomu se to nikdy nemělo stát. On se mu neměl stát. Nebo spíš matce?

Na malý okamžik záviděl neznámému, kterého před chvílí naložili do rakve. Smrt ho vždycky přitahovala i odpuzovala. Je však lepší vůbec se nenarodit?

Prsty teď byly úplně klidné. Závist vystřídal pocit povýšenosti vůči tomu mrtvému. Samo bytí zakládá prvotní důvod k nadřazenosti. Bytí tady a teď. Cena doby, kdy my jsme na světě, je nejvyšší.

Ozvalo se pípnutí.

Nevíš, kde je Magda? Auto je taky pryč. Kráva. Ozvi se, Honza.

Displej svítil do šera. Soused sledoval Hronovy ruce a snažil se přečíst něco z právě doručené zprávy. Pozoroval Hrona už dlouho, celou cestu, kromě pár chvil, kdy se zajímal o havárii. Dal se na chlast, říkal si. To byla vždycky vypráskaná rodina.

Hron měl co dělat, aby mu mobil nevypadl z ruky. Když odcházel z domu, stará škodovka opravdu nestála na dvoře. Po Magdě se radši nedíval. Pod dveřmi od ní našel dopis. Zalepený ho strčil do tašky a spěchal na autobus.

Teď se ho snažil rozluštit. Odcházím od Honzy, psala Magda. Už to tu nemůžu vydržet. Bylo to s Tebou krásný. Budu ze začátku bydlet u kamarádky, pak si něco najdu. Posílám Ti její adresu. A svou, tu k rodičům, a taky svůj telefon, proboha, vždyť jsme si ani nevyměnili telefonní čísla! Ozvi se, Petříku, ozvi, prosím.

Zase se mu třesou ruce. Soused ho zcela nepokrytě a s úšklebkem pozoruje. To mi ještě scházelo, řekne si Hron. Představí si Magdu v Praze, jak ho pronásleduje, jak se na něj lepí. A co tam chce dělat? Pokladní v hypermarketu za pár korun? Má hezký tělo, ale přeci jen z ní venkov čouhá na sto honů. Její pohyby jsou primitivní a intonace je dokonce trochu vulgární. Už to není mlaďounká holka, táhne jí na třicet. Nic pořádného neumí, holka z vesnice. Co proboha čeká?

Co čeká on?

Skoro se otočil, jako by se zeptal někdo mimo něj. Ptal se však sám sebe. Prsty se mu třásly jako ještě nikdy. Oba papíry i s obálkou spadly na zem. Ani se nenamáhal je zase zvednout. Mohla by se starat o něj, až bude úplně bezmocný. Magda by místo o jeho otce mohla pečovat o jeho bezmocné tělo. Jenže to se nikdy nestane, to se nesmí stát.

Přesto má Hron pocit, že celou jejich rodinu pronásleduje cosi velmi ironického.

Pak ho něco napadne. Co když ta rakev, to auto… Stará škodovka určitě sotva brzdila a Magda nebyla zvyklá řídit v zimě a na náledí. Představil si ji, jak v rozrušení hází své věci do igelitových tašek a vybíhá s nimi k autu. Je div, že vůbec dokázala tu rachotinu v téhle zimě nastartovat. On už neřídil několik měsíců.

Úplně zbytečně se otočí, jako by ještě mohl dohlédnout k místu havárie. Za nimi je jenom mlha. Už se rozednilo.

Hron se zvedne a protlačí se vedle souseda. Kašle na jeho udivený a pohoršený výraz, kašle i na jeho zablácené boty, které mu stojí v cestě. Prodere se až k řidiči.

Jak vypadalo to auto, které havarovalo, řekněte mi, jak vypadalo, byla to stará škodovka?

Řidič nic neříká a prstem ukáže nad sebe. Hron se tam podívá a nejprve nechápe. Až po chvíli mu dojde, že přihlouplý obrázek je ucho a že to celé znamená Nemluvte za jízdy s řidičem. Snaží se ho zeptat znovu, ale kdosi se na něj oboří. Nevidíte, jak je všude nasněženo, nechápete, že ten chudák má v týhle mlze co dělat, aby nás dovezl živý? Nebo snad chcete, abychom skončili jako tam ten, co už to má za sebou?

Vy klidně, vyhrkne Hron. A pak dodá ještě něco, cosi mnohem horšího.

Zase to skřípání brzd. Autobus stojí a dva muži vytlačují Hrona ven. Uklouzne a boří se do sněhu na krajnici. Za ním letí jeho taška a dopadá do pole vedle silnice. Dveře se zavírají a Hron vidí všechny ty odměřické obličeje, jak zírají skrz okna autobusu. Vy idioti, venkovský paka, burani, nadává. Jediné, co za chvíli po autobusu zbývá, je smrad z výfuku. Blbá rachotina. Dávno patří do šrotu.

Silnice je pustá. Hron se začíná třást, snad zimou. Sebere tašku a přemýšlí, co má dělat. Nikde žádné auto. Do města to jsou ještě aspoň čtyři kilometry. Od místa havárie už taky nejmíň tolik. Stojí nerozhodně a neví, na kterou stranu se vydat.

Uvědomí si, že dopis zůstal v autobuse.

Najednou pocítí závan svobody. Je to jako svěží vánek uprostřed parných dnů. Může to být tak i tak. Jako by to všechno šlo mimo něj. Svoboda je zrozená z tíhy osudu. Kdosi to tak kolem něj sestrojil, on se do toho nebude plést.

Svoboda je nepoznaná nutnost.

Nepřeje Magdě nic špatného, ale bez její adresy mizející v dálce je mu líp. Zabírala by mu v životě moc místa.

Hron se vydává směrem k městu. Na chvíli zapomíná na to, jak snadno si člověka to nechtěné dokáže najít. Jde pomalu, opatrně, ale vytrvale. Tašku přes rameno, na nic nemyslí a nevšímá si žádného z aut, která ho míjejí. Na chvíli zapomíná i na své prsty, které se – jistě předchozím rozrušením a chladem – lehounce chvějí v kapsách zimní bundy.

 

Zpět na začátek

 

ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU


© Martin Vokurka 2005-08