Próza a poezie – ukázky
PRÓZA
Uveřejněné povídky
Rozpady – kniha 9 povídek, Galén, Praha, 2008
Adopce
Kocour
Uáá
Rozpadlý
Protetika
Medikus
Společnost
Obraz
Slova
editor: dr. Jan Šulc
obálka: obraz Marka Brodského
Kufr z Basileje a Vrahovo dilema (povídky uveřejněné v internetovém časopisu Dobrá adresa, 10/2010)
Nohy (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 7/2010)
Převleky smrti (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 4/2009)
Léčba Medúzou (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 4/2007)
Pomoc (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 10/2006)
Modelky (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 8/2006).
Šílenství v parku (povídka uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 3/2006).
Film (povídka byla uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 8/2005).
Mince (povídka uveřejněná v časopisu Weles, č. 23, r. 2005).
Syndrom (povídka byla uveřejněna v internetovém časopisu Dobrá adresa, 3/2005) – dále UKÁZKA
Tma (povídka uveřejněná v časopisu Weles, č. 16, r. 2003) – dále UKÁZKA
Hajzlteta (povídka uveřejněná na webových stránkách nakladatelství Petrov v r. 2003.
POEZIE
A to je láska, pánové – sbírka básní, Nakladatelství Petra Stengla, Praha, 2014
ukázka v Lidových novinách
Vybrané časopisecké publikace
Tvar, 4/2019
Dobrá adresa (různá čísla 2013-14, shrnuto ve sbírce A to je láska, pánové)
Wagon I/08
Psí víno 39/2007
Literární noviny (1999 ?)
UKÁZKA
Tma
(ukázky)
(povídka uveřejněná v časopisu Weles, č. 16, r. 2003)
Jeden zámek, raz, dva, druhý zámek, raz, dva; klíč se otočil nejprve dvakrát a opět dvakrát, čtyřikrát se ozvalo klapnutí a pak chvíli ticho. Jenom prudké oddychování, zvolna se tišící. Konečně. Konečně je doma, podařilo se mu to, stihl to, i když jen o chvíli. Je doma a venku se ještě zcela nesetmělo, ještě se nerozsvítilo pouliční osvětlení a přestože stíny se už začaly rozlézat, obrysy ulic, domů a stromů zatím nezmizely.
Pocítil úlevu, která se v něm rozlévala od zklidňujícího se dechu do hlavy a v příštím okamžiku do nohou. Stál ještě pořád za dveřmi a jeho cesta domů se mu dodatečně promítala před očima. Jako by až teď viděl věci, kterých si před tím nevšiml, zatímco ony ulpěly i bez jeho vědomí v paměti a najednou se na okamžik draly na povrch. Najednou se na něho řítilo velké černé auto a on se rozběhl, aby už byl na druhé straně ulice. Nad hlavou se mu mihl červený panáček a srdce se mu rozbušilo. Uvědomil si, jak podivně málo lidí je dnes v ulicích a teprve když se podíval na kaluž, ve které stál, a na své promáčené kalhoty, došlu mu, že prší. Pršelo hodně, pršelo celý týden, měl mokrý i kabát a kapky deště mu stékaly za krk a po zádech, kde se mísily s potem.
Potil se úzkostí, aby došel včas. Úzkost ho poháněla k stále většímu spěchu. Za chvíli se mu ze všech pórů těla vyřinul pot, vsakoval se do prádla, stékal po kůži a chladil se o déšť, s nímž splýval. I boty provlhly a když muž stál bez hnutí v předsíni, cítil chlad, jak se po něm rozlézá jako nějaký zvláštní přítulný, ale hladový živočich.
…
Už od rána měl divný pocit. Už od rána nebylo něco v pořádku, něco bylo jiné než jindy. Mnohokrát za den se zeptal sám sebe, jestli tohle je už onen den, onen rozhodující den, na který už tolik týdnů a měsíců čeká, na který čeká vlastně celý život. Den, kdy ony dvě síly se mají utkat v rozhodujícím zápase, jehož výsledkem může být nový vznik všeho nebo naopak naprostý a trvalý zánik, po němž nicota nahradí i tu poslední naději. Ten zápas se bude soustředit právě v něm; aspoň tentokrát. Možná v různých chvílích postihne všechny lidi na světě, možná, že je postihne ve stejný okamžik, který jim se bude jevit jako okamžik naprosto odlišný, protože naše časy jsou beznadějně vzdáleny a naše setkání proto často bývají jen setkáním opožděného nebo předčasného míjení. Stejnost okamžiku je stejností jen z hlediska něčeho vyššího a nikoliv nás, pouhých jednotlivců. Každý z těch zápasů bude jinak vnímán, ale každý z lidí ho nakonec v nějaké podobě pocítí, i když mu bude dávat zpočátku jiná, nesouvisející a pro ostatní zcela nesrozumitelná jména. Vždy to však bude právě tento základní zápas, zápas o všechno a o nic.
Venku je už jistě tma, přemýšlel muž. Představil si velké město, jak je pomalu, ale jistě pohlcováno obludnou černotou. Stmíváním obnažená podstata si bytí, které z ní vzešlo a které po celou dobu žárlivě střežila, vtahuje zase zpět do sebe. Tma ukusuje nejprve špičky věží gotických a barokních kostelů, vsouká do sebe jejich klenby a nakonec se pustí do jednotlivých domů a domků, vtrhne do jejich místností, do každého jejich kousku a tam se spojí s tmou, která v nich den po dni přebývá zavřená ve skříních, spížích a krabicích.
Ta noc je už tady, řekl si muž. Ta noc… Teď se na něho valila odevšad. Z každého rohu, z každého kouta, z oken… Naštěstí rozmístil lampy, aby svítily do všech záhybů, v nichž by se mohla tma rodit. Naštěstí zakryl okna, aby tma zvenčí nemohla do pokoje proniknout. Celý pokoj pokryl černými dekami a závěsy, do nichž se tma nemohla vstřebat, a sám chodil oblečen jen v tmavém, aby ani do něj se tma nevsákla. Vyplnil rohy místností a zaoblil je, aby se do nich tma nemohla zadřít.
Připravoval se na tuto noc už dlouho, celé měsíce trpělivě vymýšlel, jak nejlépe se tmě ubránit, studoval každý sebemenší detail, vykonal stovky experimentů. Věděl, že tma se dere do pokoje zvenčí, z nekonečného cynického vesmíru a současně chápal, že tma vzniká i uvnitř u něho v pokoji. Stejně jako zloba, která na nás současně dosedá, neviditelná a přesto pronikavá, ze světa ostatních lidí a zároveň vzniká i v nás samotných. Kousky po kousku přidávají se obě zloby a obě tmy jedna k druhé a s úporností nás rozežírají.
Muž nedůvěřoval paprskům vycházejícím z lamp; věděl, že ho zrazují a spolčují se se stíny. Bizarní tvary stínů jsou loutkami, za něž tahá světlo. Hrají si na pravou skutečnost, z níž má jít hrůza, rozlézají se po pokoji, po stěnách, po podlaze a nakonec mizí v nás. Noc po noci se pro něj stíny takhle obnažovaly, den po dni delší, den po dni sytější a pokaždé bizarnější, strašnější. Stíny věcí a jeho vlastní stíny – připomínky noci i za dnů nejslunnějších, stíny stvořené právě světlem, které marně vede svůj boj, do něhož samo vkládá od samého počátku semínko nezdaru. Drobná vítězství se vždy odehrávají na hraně věčného prohrávání. Je to zápas, v němž každý z protivníků je zároveň součástí svého soupeře, je v něm vrostlý a tvoří jeho kostru, bez níž by se oba zhroutili.
Muž, který převlečen vypadal ještě hubenější a vychrtlejší, než když nasoukán do kabátu běžel ulicemi o závod s otáčející se zeměkoulí, se vrátil z pokoje do kuchyně a usedl za stůl, na nějž dopadala světla z desítek lamp a lampiček. Do bílého světla se mísily odlesky modré, červené a zelené z kouliček, které patřily na vánoční stromek. Chvíli seděl muž zcela nehnutě. Kuchyň byla nepatrnou bublinou valící se vesmírem, který tlačil na její stěny, doléhal na její okno a muž, jehož sluch byl nesmírně citlivý, slyšel ohlušující hukot, před nímž si musel chránit uši oběma pěstmi, aby mu nepopraskaly bubínky. Srdce se mu opět rozbušilo. Zvedl se, čtyřikrát přešel kuchyni podél její delší stěny a zastavil se před lednicí. Ozvalo se cinknutí skla, zabublání tekutiny a pak muž seděl u stolu se sklenicí po okraj naplněnou chladným bílým vínem. Sklo se orosilo, do mlhy kreslil muž prstem podivné obrazce. Až po chvíli se poprvé napil. Rychle spolykal několik drobných doušků. I tak do něj vniklo trochu tmy, jako pokaždé, když byl nucen polknout.
Proto pije pouze bílé víno, nic jiného, než bílé víno, po celý večer a po celou noc. Jak je to dávno, kdy naposledy pil třeba černou kávu. Srdce mu po ní bušilo ještě víc, než před malou chvílí, když k němu dolehl z dálek hluk všehomíra, a navíc s každým jejím douškem mu do těla vnikalo tolik tmy, tolik černoty, že sám jeho žaludek se začal vzpírat a několikrát dokonce tu tmu vytlačil zpět.
Nedaleko skleničky leží štos papírů a tužka. Papíry jsou sněhově bílé, netknuté, hladké. Každý den jich několik ubude. Každý den se několik zcela zaměnitelných listů stane na malý okamžik něčím nezastupitelným na tomto světě, něčím zcela ojedinělým, sdělujícím v danou chvíli něco výjimečného. Každý den se několik z nich pokryje slovy a větami, oddělovanými interpunkčními znaménky a malými hlty bílého vína. Muž píše dopisy. Černá náplň jeho tužky se dotýká papíru a ubírá z něj jeho bělost. Tahy skládající se do srozumitelných slov a vět se linou po papíru, nabírají na významu – jsou zkroucenou a křehkou hranicí světla a stínu, do níž se promítá nekonečná škála šedi našeho bytí. Tenká kulička tužky balancuje na rozlehlé bělosti a navždy ji proměňuje v existenci významu, byť jen prchavého.
Muž píše každý den stále stejné dopisy. Dopis z dneška je k nerozeznání od dopisu ze včerejška; rozdíl mezi ním a dopisem z před měsícem je rozdílem tun vody, které se prosákly do země a které se z ní zároveň vypařily, je rozdílem životů, za tu chvíli rozmělněných smrtí. Ty dva dopisy, kdyby bylo možné je porovnat, by byly k nepoznání, jako by je psal někdo jiný.
Muž psal podivný dopis ženě. V duchu ji pro sebe nazýval Lucií a samo její jméno mu bylo světýlkem v temném bludišti touhy, tajnou spojovací chodbou jeho bytosti s chaosem světa. V té chodbě jako by beznadějně uvízl a marně hledal cestu tam nebo zpět. To jméno bylo jediným, co mu zbývalo, a byť už bylo pouhým slovem (ovšem slovem na konci své cesty, obtěžkaným pamětí, nikoliv slovem, jež by mohlo ještě cokoliv slibovat) upínal se k němu vší silou svého podivného poznání. A přece to jméno se nikde v dopise neobjevovalo, bylo vždy jen v jeho myšlenkách a představách, z nichž nikdy nepřekročilo strmou hranici k marnému pokusu o jinou a novou existenci a neocitlo se tak na papíře. Vlastně ani to není tak docela pravda. Někdo by na těch bílých listech nečetl nic jiného než to jméno: Lucie, Lucie, Lucie… Jenže to jméno tam bylo nepostřehnutelné. Nemohlo se na papíře octnout viditelně, protože by se stalo jen svým stínem, jako cokoliv napsaného a stvořeného se stává ihned pouhým stínem ještě panenské naděje, která se dosud nesetkala s hrubou rukou stvořitele.
Moje, moje, milovaná moje, píše muž, tvoje podoba mě navštěvuje každý den, skládá se znovu a znovu z nekonečného prostoru kolem mne, vynořuje se ze zamlžených obrysů, v něž se pro mě proměnil celý svět. Tvůj obličej, tvoje chůze, tvoje nehybnost i tvoje pohyby… Jak prchavá krása, jak naléhavá a současně jak plachá. Chtěl bych tě zadržet aspoň na chvilku, chtěl bych se tě dotknout – proč tedy nezpomalíš svůj zánik na malý okamžik, proč nezazáříš aspoň o několik minut déle. Tolik žen podobných právě tobě potkávám každý den, den ze dne jsou ti víc a víc podobné, a tak věřím, že se blíží onen okamžik, kdy potkám a uvidím znovu tebe. Proč jsi tak zářila, když jsi ještě byla se mnou, zatímco nyní, když tě pohltila tma, musím na svět hledět skrze černotu tvého nebytí. Jaký byl smysl tvé existence, podivný smysl, když vypálil na tomto světě kus prostoru a času, které se už nikdy nezajizví a které rozštěpeny tvou existencí budou navždy vlát odděleny a mezi svými nestejnými polovinami budou drtit moje dosud živé vědomí?
Moje, moje, píše muž dál, tak moc, jak jsem si jist, že tě znovu a brzy zase uvidím, tak stejně mocné jsou i moje pochyby o tvé předchozí existenci, tak těžko dokazatelné. Rozlišit mezi tvými pohyby minulými a budoucími, mezi těmi, které na okamžik rozechvěly vzduch tohoto světa a těmi, které rozechvěly mlhovinu mé představivosti, snad vůbec nelze. Nenacházím žádná existující slova, kterými bych byl schopen vyjádřit to, co se vlastně stalo nebo stane. Zemřela jsi? Nenarodila ses? Žiješ kdesi na neznámém místě a máme se teprve setkat nebo snad žiješ ve zcela jiném světě, který se toho našeho nemůže nikdy dotknout, ačkoliv mezi oběma prochází podivné záření něčeho tušeného a nezřetelného? Prozradíš mně to, prozradí mně to vůbec někdo nebo to zůstane jednou provždy dusivým tajemstvím přikrývajícím mou existenci jako tučný škraloup mléko ve sklenici?
Psal dál, stránka za stránkou se pokrývala černými vlnami jeho písma. Sklenka bílého vína se vyprázdnila a muž ji znovu dolil. Na dně láhve zbylo trošku vína, ale muž sáhl do přihrádky a vytáhl z ní novou litrovou láhev stejné laciné značky a nožem odřízl její plastový uzávěr. Vrátil se ke stolu. Další slova se snášela na bělavý papír. Jeho písmo bylo čím dál tím víc neuspořádané a vzrušené, vlny vět a slov se mohutně vzdouvaly a v příboji dorážely na hranici světla a tmy, z níž se pokoušely oddrolit aspoň malý kousek. Černé vlny slov na sobě přinášely bělavou pěnu vzrušení, které sílilo s postupující opilostí vnikající do každé buňky jeho těla. Druhá sklenka v něm zmizela mnohem rychleji než ta první.
První dopis se chýlil ke konci. Popsané stránky se hromadily na jedné straně stolu a na těch posledních byla sotva polovina slov než na těch, které napsal hned zpočátku. Uprostřed jedné věty náhle přestal, aniž ji dokončil, aniž udělal tečku nebo se podepsal, jenom shrnul popsané papíry na jednu hromadu, pokoušel se ji vyrovnat, ale ruce ho neposlouchaly, a tak listy papíru zůstaly pomuchlané a přeházené. Bez podpisu, bez zakončení, bez pozdravů. Chvíli odpočíval, maloval do zamlženého skla nové obrazce, upíral své oči do četných ohnisek žárovek a světýlek. Bylo naprosté ticho, ani čas se neodvážil narušit tuto chvíli a zůstal kdesi mimo, kde se mezitím točil o to rychleji. V místnosti vznikalo bezčasové vakuum, které do sebe – za malou chvíli – s varovným zasyčením vcucne netrpělivý čas.
Muž vzal nový papír, trochu pedantsky (v rozporu s opilostí) ho uhladil na stole a začal znovu psát. Písmo bylo opět malé a spořádané, poklidně se vlnilo po bělavé hladině.
…
Když se podíval na hodiny (staré kuchyňské hodiny z doby, která patřila něčemu a někomu docela jinému), zaplavila ho zima. Úhel mezi ručičkami byl úzký a obě ručičky se blížily dvojce. Jedna poháněla tu druhou, jedna před druhou prchala. Mezi sebou svíraly a rozevíraly drcený čas.
Muž cítil, jak z něj opadává napětí a místo něj se vrací obvyklá únava. Měl slabé nohy, točila se mu hlava a v každém pohybu cítil nesmírnou obtíž. Oči pálily a kolem žárovek naskakovaly barevné kruhy jako duha. Na stole ležely papíry, které poztrácely během jedné maličké chvíle jakýkoliv smysl. Spojení, které existovalo mezi slovy na těchto původně bělostných papírech a slovech v jeho mysli a v jeho snech, se přetrhlo a oba konce se hned svinuly samy do sebe; žily si dál svůj život, který neměl pro ten druhý už žádný smysl. Muž začal pochybovat – ba cítil to skoro jasně, jenže by si to v tomto okamžiku nepřiznal ani ve skrytu duše (ta chvíle měla teprve přijít) – že tato noc byla opravdu ta pravá, rozhodující, i když se té skutečně rozhodující blíží. Vlastně i v této noci byly chvilky, které byly nerozeznatelné od chvilek, z nichž bude celá složena i ta noc rozhodující; jen jich bylo dosud málo, i když mnohem více, než v nocích předešlých. Těchto chvilek přibývá geometrickou řadou, a tak vůbec není nepravděpodobné, že tou rozhodující nocí bude právě ta zítřejší. Muž se znovu podíval na hodiny a trošku se lekl (každý den – nebo spíše noc – se takto lekal o trochu více); byly tři hodiny. Na spánek zbývá pár hodin a po noci čeká zase zítřek s urputným během o čas. Každá únava je tak trochu černým paprskem vnikajícím do člověka a kradoucím z něj maličké kousky života.
Muž vzal skleničku od vína a vypláchl ji studenou vodou. Shrnul všechny popsané papíry a roztrhl jejich tlustý štos v polovině. Totéž udělal s těmito polovinami a pak čtvrtinami. Pod jeho rukama ležela hromádka malých papírků, které by ještě mohly dávat smysl, kdyby je někdo složil zpět. Rozpad významu v nich byl započat a původní stvoření se rozmělňovalo na desítky dalších, navzájem už vlastně nesouvisejících ničím jiným, než významem zřetelným pouze z pohledu svévolného tvůrce. Jenže i ten po nějakém čase na původní smysl zapomínal (do mysli se mu draly významy jiné, a ty překrývaly a ohlodávaly ten původní), vymýšlel si už stvoření docela nová a nestaral se, kde jsou jednotlivé části toho původního, části, které by mohly svědčit o něčem, co by se dalo nazvat pravdou. Muž nabral do dlaní útržky papírů a naházel je do obrovského koše na prádlo, který měl schovaný pod stolem a který už byl plný roztrhaných papírů z minulých nocí. Ty dnešní se do nich ponořily, muž celým obsahem koše zamíchal a ponořil do něj své ruce, aby přeházel, co se dalo.
…
Celá povídka byla publikována v časopisu Weles, č. 16, 2003